8. dubna 2017

Vidět někoho kdo vám byl nějakým způsobem blízký, a teď není, je jako kdyby jste se dostali do bodu, kdy jste se rozešli každý vlastní cestou. Kdyby to bylo zrovna včera kdy jste z těch lidí co se společně smáli, stali lidmi kteří se sotva pozdraví. Vždycky když se mi tohle stane nechci na tom místě být. Vidět ho - tedy pokud to bylo opravdu citové pouto. Ruce se mi začnou klepat, srdce se mi rozbuší a nechce se mi mluvit. Nejlépe hledám cestu kam odbočit abych se s ním nemusela setkat. Dělat že se neznáme po tom co jsme společně zažili? To nechápu. Zřejmě ani nepochopím. Nikdy. Nechci zažívat tuhle část přátelství nebo vztahu. Příjde mi to hloupé. Jenže tak to prostě bude, bylo a je. I když se mi nechce musím se smířit s tím že člověk kterého jsem měla neskutečně ráda už me nebude držet za ruku. Neusměje se když se potkáme. Nedá mi pusu místo pozdravu a už vůbec mi neřekne že jsem mu chyběla. Tohle mě ubijí. V ten moment kdy ho uvidíte se to všechno vrátí. Ty vzpomínky, pocity .. všechno. Opakuji se, ale jako by to bylo včera. Zajímalo by mě proč. Nemůžu se někdy prostě vypařit?