15.dubna 2018

Přijde mi, že v dnešní době holka bojuje o kluka. Víte jak to myslím. Pamatuju si jak rok zpátky jsem byla v Čechách za rodinou a seděla jsem u snídaně jenom se svojí tetou. Když jsem byla malinká hodně mě hlídala a byla to taková ta "teta babička". Už opravdu dlouhou dobu je se svým manželem, který je vlastně brácha od mojí babičky, a napadlo mě se jí zeptat jak se vůbec seznámili. Při mé otázce se teta usmála a než začla vyprávět, tak byla dlouho potichu. Jakoby tiše vzpomínala na ty krásné začatky lásky mezi dvěmi. Říkala mi, že o ní strejda dlouho bojoval. Jelikož teta bydlela na Slovensku a strejda byl z Čech přišlo mi její vyprávění, s porovnání dnešní doby, jako z pohádky. Posílali si milostné dopisy. Teta odmítala všechny naokolo, protože strejdovi slíbila, že až přijede tak se zasnoubí a v nebližší době vezmou. Samozdřejmě když na to přišlo, nápadník od mojí tety ze Slovenska chtěl ukázat, že teta je jeho. Moc mu to nevyšlo, protože teta je ranařka a poslala ho, promiňte ten výraz, do hajzlu. Vdala se za strejdu a jsou spolu krásných 30 let. I přesto, že si někdy lezou na nervy.

Chci tím říct, že bych si taky něco takového chtěla najít. Někoho kdo za mě bude dojovat tak moc, abych pro něho pak mohla bojovat taky. Přijde mi to až neskutečně smutné. Myslím to, jak to dneska chodí. Neházím všechny do jednoho pytle ale zamyslete se.

Kdy naposledy za vás někdo bojoval?

pro tebe

Jak když se barva vpijí do plátna
Tak vpijí se moje touha
Tě polibit
A jinak to necítít
A snažit se pochopit proč bylo ti beze mě
Smutno jako mě
Bez tebe
Snažit se nebrečet
A sledovat čas který utíká kolem mě
Stejně tak tebe
Sledovat beze mě
Opět a bezeslova
Jakoby se náš čas nehybal bezsebe
Dívat se do zrcadla na odraz mě
A nevidět tě
Vedle sebe
Nechápu proč tak smutno je mi bez tebe
Bezmyšlenkovitě a zoufale tě
Chci mít u sebe
Jako když se barva vpijí do plátna
Tak vpila se se do času
Láska a něha
Kterou bych pro tebe
Nechala u sebe
A hlídala ji stejně tak jako ty ji hlídáš
Jen a jen pro sebe
Milovat jen tebe
Nemyslet na důsledek toho jak moc to bude bolet až vezmeš si kus sebe
A necháš mi kus který tu byl pro tebe
Jako když plátno vpijí se do barvy
Maluju
Ale už nejsi tam ty

30. března 2018

Zapalujes jednu za druhou. Sedíš od civilizace hodně daleko protože se mezi lidmi momentálně necítíš dobře a chceš být sám. Jen se svými myšlenkami. Jen sám se sebou. Uvědomuješ si to že když přijdeš zpátky musíš znova čelit tě realitě která dokáže být kurva krutá ale nic jiného ti nezbývá než jenom se tomu postavit. Ti lidi kteří ti ublížili, natolik že cítíš ještě po roce a po hodně letech jak to bolí, tam budou stát až ty budeš ležet na zemi. Možná si kopnou. Možná ti podají pomocnou ruku. Ta láska a nenávist, ta touha a pocit mít někoho kdo tě obejme bezeslova. Nad ničím nepřemýšlet aspoň těch pár minut je téměř nemožné. Tím jak sedíš sám, sleduješ vodu jak teče kolem tebe stejně jako čas, zapalujes další cigaretu protože v tom vidíš nějaký hlubší význam a nebo taky ne, tím cítíš jak se sám do sebe uzavíráš a jak hodně kolem sebe lidí máš a i přesto tu je tak málo přátel. Jak si lidi závidí a nenávidí se ti přijde tak strašně nechutné, že přemýšlíš nad tím jak dál. Co teď. Co pak. Co když. Ikdyz litujes toho, že jsi něco neudělal tak si hodně odehráváš v hlavě jak moc bys to udělat nechtěl nebo to udělal trochu jinak aby to bylo jiné než teď. Mohlo ti být lépe, hůře. Jenže tedka tu sedíš sám, se svými myšlenkami a nikdo se nezajímá kde jsi, nikdo se nestrachuje. Nemají důvod. Každý jede sám za sebe. Tobě to přijde sobecké a arogantní protože tvoje rameno tu pro ně bylo kdykoliv jim z očí tekly slzy a zatím co oni brečí vnější stranou ty brečíš dovnitř protože jim musíš být v ten moment oporou. Posloucháme životní příběhy lidi kteří jsou na tom hůře, aby jsme si tím uklidnili svoje svědomí, že se máme lépe. Je to neskutečně sobecké ale je to tak. Sedíš u vody a sleduješ jak teče voda s tvými myšlenkami, pocity a touhou po někom. Jenže stejně jako koloběh každé věci. Ikdyz ta voda teče pryč. Vrátí se druhou stranou a s ní se vrátí i to všechno co si jednou nechal odplout s proudem.

7. leden 2018

Citim jak se oddalujeme a necháváme si to líbit. Spíše on, já už ho nechci zatěžovat. Myslela jsem, že podpora je oboustranná. Nechci ho odsuzovat, házet ho do jednoho pytle, protože on mě podpořit dokázal. Jen mi přijde, že ne vždy, to byly ty klíčové momenty kdy jsem ho potřebovala. Jako teď. Znovu se nemůžu najít a místo útěchy z toho vzešla zloba. Jak si mohu vůbec dovolit být smutná? Jak si mohu dovolit se nesmát? Jak si mohu dovolit být nepříjemná? Nevidím důvody se omlouvat za své pocity ale i přesto se omlouvám. Možná je to špatně. Měla bych si stát za svými emocemi a za svým názorem. Možná je to kompromis aby to fungovalo. Cítím, že už ho nemůžu ztratit znovu. Přeju si aby mě více chápal. Aby tu byl když se mi chce plakát. Proč tu pro mě není? Protože je tohle zlomové období jeho života. Má své starosti a ty do nich nesmíš patřit. Nesmíš si dovolit ho zatěžovat. Srovnej se sama abys tu mohla byt pro něho. Ne pro sebe. Píšu o sobě jako o bezcenné formě života. Jakobych žila jenom pro něho nebo pro radost druhých. Moje štěstí nikoho nezajímá, ovšem štěstí druhých mě zajímat musí. Je mi opět do pláče když se dokola ptám na tu stejnou otázku, a to.. ,, Kde jsi, když tě potřebuju?"

mind

 

melodie srdce

8. dubna 2017

Vidět někoho kdo vám byl nějakým způsobem blízký, a teď není, je jako kdyby jste se dostali do bodu, kdy jste se rozešli každý vlastní cestou. Kdyby to bylo zrovna včera kdy jste z těch lidí co se společně smáli, stali lidmi kteří se sotva pozdraví. Vždycky když se mi tohle stane nechci na tom místě být. Vidět ho - tedy pokud to bylo opravdu citové pouto. Ruce se mi začnou klepat, srdce se mi rozbuší a nechce se mi mluvit. Nejlépe hledám cestu kam odbočit abych se s ním nemusela setkat. Dělat že se neznáme po tom co jsme společně zažili? To nechápu. Zřejmě ani nepochopím. Nikdy. Nechci zažívat tuhle část přátelství nebo vztahu. Příjde mi to hloupé. Jenže tak to prostě bude, bylo a je. I když se mi nechce musím se smířit s tím že člověk kterého jsem měla neskutečně ráda už me nebude držet za ruku. Neusměje se když se potkáme. Nedá mi pusu místo pozdravu a už vůbec mi neřekne že jsem mu chyběla. Tohle mě ubijí. V ten moment kdy ho uvidíte se to všechno vrátí. Ty vzpomínky, pocity .. všechno. Opakuji se, ale jako by to bylo včera. Zajímalo by mě proč. Nemůžu se někdy prostě vypařit?

19. března 2017

Víte co je vtipné? Hodně lidí si ve vztahu začne plánovat věci do budoucna. Budeme mít velkého psa, tři kočky a jednoho malého nezbedu. Taky budeme mít malou chatu u jezera a bude nám tam strašně fajn. Jen my dva. Nikdo jiný. Každý tohle někdy dělal - plánoval moc dopředu. Ironie je že stejně jako každý plánuje, každý taky ví že v 90% se to ani nestane. To je na tom to pěkné. Možná říkáte že přemýšlíte dopředu ale pokud plánujete se svou momentální životní láskou tak žijete. Žijete v ten moment. Když drží vaši ruku, když váš políbí, když se na vás usměje a řekne něco pěkného. Máte pocit že nikdo jiný už nikdy nedokáže aby jste cítili to co cítíte právě teď. Na rovinu. Někdo takový příjde a zalepí tu prasklinu po tom předešlém. Nejhorší na tom je že jakmile jí zalepí a pak jí znova rozbije tak přestáváte věřit. Prasklina je větší a větší a vám už prostě nestačí aby jí někdo zalepil. Nechcete aby vás někdo opakovaně opouštěl. Chcete někoho s kým zůstanete, už navždy.

Opakem života není smrt ale umírání

7.ledna 2017

Nedokážu popsat pocity které cítím právě teď. Miluju někoho u koho se bojím, že slova 'miluji tě' nikdy neuslyším. Bojím se to říct první. Co když je neuslyším zpátky. Ale jsou to přece už skoro dva měsíce. Kdy se takové slova říkají? Po roce? Nevím, nikdy jsem tak zamilovaná nebyla. Nikdy jsem ve vztahu nebyla. Všechno je pro mě nové. Kdy je správný čas tyto slova říct?

13. ledna 2017

On je úplný opak mě. Já mám ráda hokej, on ho nesnáší. Já mám ráda kino, on v kinech usíná. Já mám ráda výšlapy do hor, jeho to nebere ani trochu. Já bych se někdy pro přátelé roztrhala, zatím co on to bere tak že první on a až pak ostatní. Nesnáším fotbal, on ho hraje. Nejradši bych jela cestu kolem světa, on by radši seděl v baru, hospodě s kamarády. Ale i přesto. Mám ráda jeho a neměnila bych ho. Mám ráda jeho jemné pihy kolem nosu, jak mi lichotí a vždycky mi dá pusu, když se na něho dívám usměje se pro sebe a až potom na mě, jak mě nechce pustit když se držíme za ruku - a to se chci třeba jen vysmrkat, nikdy není moc nadšený že mu ruku pustím, jak má zamilovanou když je opilý, jak se na mě divá. Je toho mraky. Asi je pravda že protiklady se přitahují. Přece jenom magnety se přitahují opačného pólu.

1. ledna 2017

Psát s kocovinou jako blázen není zrovna lehké ale musím se vypsat. O tom co se stalo.
Je to už nějakou dobu co jsem se zamilovala. Já se lehko zamiluji, těžce miluji a strašně špatně, a hlavně pomalu, odmiluji. Je to to nejlepší a to nejhorší co mě v životě potkalo. Začalo to kamarádstvím. Snad každý zná tuhle část před tím vším. Jenže už v tu dobu jsem na něm něco viděla. Něco co jsem chtěla. Něco co mě k němu táhlo. Neudělal nic co by mě mělo oslnit, zaujmout nebo něco kvůli čemu by jsem se do něho měla zamilovat. Nevěřím na lásku na první pohled ale když si to opakuji zpětně .. tohle asi byla láska na první pohled. Z mého pohledu tedy aspoň ano. Je ironické že první věta kterou jsem mu řekla zněla asi nějak, ,,ahoj, nesnáším lidi s tvým jménem takže je dost pravděpodobné že tebe budu taky nesnášet," .. ale i přesto že jsem něco takového řekla bych si s ním dokázala představit všechny ty věci co páry dělají. Vlastně se mi neskutečně líbil. Byl vyšší než já - což se nestává. Měl krásné oči a hlavně strašně dlouhé řasy. Úsměv neměl ničím speciální ale i tak se mi strašně líbilo, a líbí, jak se mu vedle koutků udělají takové ty čáry, um, víte co myslím? Ten den kdy jsme se poznali jsme spolu nijak moc nemluvili. To přišlo až potom. Nějak po měsíci jsme si začali pravidelně psát a já se více a více zamilovávala. Nepsal mi ani nic co by vás dostalo. Normální konverzace dvou lidí kteří se chtějí poznat a mně stačilo jenom jeho 'dobré ráno' a byla jsem z něho hotová. Opravdu si nedokážu vysvětlit čím to bylo. Chováním? Vzhledem? Netuším. Každopádně jsem si řekla že necouvnu a že ho chci, ale nechám tomu volný průběh.

A jediná myšlenka byla ta, že jsme si dali novoroční pusu. Což byl v našem vztahu velký krok vpřed.

3. Listopad 2016

Dneska mám strašně nostalgickou náladu. Tohle se mi nikdy předtím nestalo. Můj kamarád z dětství má dneska narozeniny a tak mě napadlo mu dát nějakou tu vtipnou fotku z dětství na zeď. Vytáhla jsem obálku s drahocennými vzpomínkami vtištěné na papíru. Pod vtipnými fotkami byli ty s mým dědečkem - nejlepším člověkem na světě. Ano, jistě že jsem kvůli němu někdy smutnila. Jenže dneska jsem se rozbrečela. Dívala jsem se na fotky kde jsem sice malinká (bylo mi asi 6 měsíců) ale stejně mi přišlo jako bych ten den viděla živě před očima. Jak jsem se všichni smáli .. stejně jako na fotce. Tak strašně moc jsem chtěla tyhle momenty zpátky. Jak se smějeme. Všichni. Bez jakýchkoliv konfliktů. Všichni mě poslouchají jak vyprávím že jsme ve školce měli švestky s mákem (ikdyž to byly šišky s mákem ale já si stála za svým). Smáli se mi ale mě to nevadilo. Protože mi dělalo radost vidět je všechny šťastné a hlavně, pohromadě.
Tak moc jsem nad tímhle přemýšlela až mi došlo že dospívání je na nic. Má to své výhody. Jenže pod tímhle pláštěm dokonalosti, co vidíte jako malí, začínáte vidět ty chyby. Víte co se stalo mezi tím a tím. Hádáte se s tím a tím kvůli důležitým věcem. Né kvůli hračce která se vám líbí.
Lidé odcházejí a přicházejí. Přijde mi že čím starší jsem tím více jich odchází a méně přichází. Když mluvíme tedy o tom "odchází" nemyslím tím hned smrt. Stačí to že se člověk už jen málo kdy ve vašem životě ukáže.
Přítel tu zůstane ale né vždy tu bude když ho budete potřebovat. Proto lidi rozlišuji na potřebné a nepotřebné. Nepotřební lidé tu pro mě jsou když se chci bavit, když mám náladu o něčem mluvit tak se mnou debatují, když potřebuji půjčit 5 korun do 20 abych si mohla koupit čokoládu. Jenže tihle lidé tu pro mě nejsou když je mi zle. Nemyslím od žaludku. Myslím to vnitřně. Oni jsou ti lidé kteří to mají vždycky horší než vy. Oni neposlouchají. Oni chtějí mluvit. Je to jen samé já, i já, ale já, jenže já. Proto tu jsou pro mě lidé potřební. Jistě. I s lidmi potřebnými se bavím, směji se s nimi a debatuji. Ale oni tu jsou i když necítíte radost. Potřebujete se někomu svěřit. Oni poslouchají. Snaží se vás uklidnit, nejlépe rozveselit. Těhle lidí je dneska zatraceně málo. Což je smutné.
Nevážím si lidí jako nějakých věcí. Vůbec. Lidé jsou pro mě vzácní. Jen pro mě je každý vzácný jinou cestou.

27.září 2016

Já ani nevím jak se to všechno stalo. Nechápu proč mě to tak překvapuje vždyť člověk co napíše, ,,já jsem ale jiný," je vlastně bezpochyby stejný jako ostatní. Už je to pár dní nad tím jak přemýšlím co jsem vlastně udělala špatně že to takhle dopadlo. Jenže to je to. Já neudělala vůbec nic. Neříkám tím že je to špatně na tvojí straně, no vlastně .. ano je. Protože já sehrála jen takovou tu bezvýznamnou roli té hloupé holky, která se lehce zamiluje do někoho kdo dobře vypadá, hezky se na ní usměje a jeví o ní zájem.
Jenže po té delší době přemýšlení jsem zjistila že nemám důvod to oplakávat. Protože, jsem spokojená se sebou samou. Né jako ta tvoje přemalovaná .. přítelkyně která se musí přemalovávát a vystrkovat svoje cecky na net aby byla zajímavá.

Teďka už vím jak na tom jsi ikdyž tě neznám. Možná jsem ráda že jsem tě nepoznala více a my se nepoznali blíže.

19. července 2016

Lidé. Shazují se, pomlouvají se, ubližují si, závidí si, nenávidí. Já se ptám proč? Neshazuji lidi za to že mají na sobě triko které se mi nelíbí. Nepomlouvám nikoho. Proč bych měla? Vždyť vy toho člověka ani neznáte - ve většině případech. Je to jeho život. Vy znáte jenom jeden úhel pohledu a nebojím se říct, že ještě je ten úhel pohledu poupravený. Nikomu neubližuji nezdůvodně. Opět se ptám. Proč? Nebudu šikanovat někoho kdo je chudý a má jedny boty 3 roky. On za to nemůže. Ano přiznávám, závidím. Závidím lidem hodně věcí. Lásku, peníze, kamarády, rodinu. Je toho vážně hodně. Ale rozhodně je za to nebudu nenávidět. Já přeji.

Co tím vlastně chci říct? No, lidi jsou v jistých ohledech svině. Vždycky se najde někdo kdo by vás nejradši udusil ve spánku nebo vás ztrapnil. Jenže vás to vůbec nemusí zajímat. Vám se tyhle boty libí, vy si je koupíte, vy je budete nosit. Jsou to vaše boty. Ne jejich. Jenom vy si rozhodujete o tom jestli na své cestě budete šlapat nebo sejdete. Nikdo, opravdu nikdo, nemá právo vám tyhle věci jakkoliv zakazovat. Je to váš život. Nechte je žít si ten svůj. Nechápu důvod proč se měnit kvůli někomu aby vás miloval. Jestli mě někdo bude odsuzovat za to, že jsem prstem olízla polevu z dortu a to se nedělá .. tak to promiň, ale já si najdu někoho kdo se tomu zasměje a s tou polevou mi pomůže.

Milujte sebe a lidi okolo sebe. Nebojte si přiznat že jste prostě skvělí a tak to má být.

17. července 2016

Passenger na Colours of Ostrava byl užasný. Ta atmosféra. Opravdu jeden z mých nejkrásnějších zážitků v životě. Přiznám se znala jsem od něho pouze jednu písničku a to je Let her go. Což je moje srdcovka mimochodem. Každopádně, vůbec nevadilo že jsem znala pouze jednu tuhle písničku a matně album Whispers II.

 Stačilo jen aby přišel na podium a hned jsem se musela začít usmívat. Tolik pozitivní energie se najednou objevilo. V ten moment mi bylo úplně jedno že mi někdo šlape na boty nebo se na mě mačká - což mimochodem brutálně nesnáším. Nejlepší bylo asi to jak si pořád dělal srandu z toho že má jenom jednu slavnou písničku prej že jí bude hrát 10x za sebou protože jí skoro každý zná. Celkově jeho vtipy nebo příběh k jedné písničce co nám vyprávěl - úžasné.

Do Prahy bych se na něho opravdu moc ráda dostala.

7. července 2016

Moje prázdniny jsou zatím plné plánů. Nejlépe bych odjela do úplné prdele světa a zůstala tam celé 2 měsíce. Ještě tak mít ty peníze a hned to udělám. Však ono to jednou příjde. Našetřím si peníze a odjedu daleko pryč. Budu cestovat světem. Poznávat nové věci, lidi, tradice, památky. Strašně moc chci navštívit Irsko, Ameriku a Japonsko. Tohle jsou moje tři velké cíle. Stejně jako mnoho dalších dalších cílů. možná je jednou všechny sepíšu.

22.června 2016

Příjde mi že jsem našla přesně někoho, koho jsem vždycky hledala. Kolikrát mi přišlo že je to nemožné někoho takového najít. Zkrátka moje 'požadavky' byly prostě strašně náročné. Navíc když někdo tyhle 'požadavky' splňoval vždycky jsem si našla něco, co mi tam chybělo. Nevím jestli se toho prostě jen bojím nebo nechci. Kolikrát si říkám, ,,jo to bude dobrý, přece to jednou musím překonat," ale když už je čas kdy se mám s daným sejít chci co nejrychleji vycouvat. Pro mě je nejhorší asi ten moment seznamování, kdy se bojím že řeknu něco špatně. Že mu nebudu připadat hezká, vtipná nebo mu budu, při nejhorším, připadat tlustá. Jenom při představě že bych s někým musela ven se začnu nehorázně klepat z nervozity. Já se prostě strašně jednoduše do někoho vtisknu - nechtěla jsem použít slovo zamiluju.
Jinak. Momentálně jsem neskutečně šťastná.