30. března 2018

Zapalujes jednu za druhou. Sedíš od civilizace hodně daleko protože se mezi lidmi momentálně necítíš dobře a chceš být sám. Jen se svými myšlenkami. Jen sám se sebou. Uvědomuješ si to že když přijdeš zpátky musíš znova čelit tě realitě která dokáže být kurva krutá ale nic jiného ti nezbývá než jenom se tomu postavit. Ti lidi kteří ti ublížili, natolik že cítíš ještě po roce a po hodně letech jak to bolí, tam budou stát až ty budeš ležet na zemi. Možná si kopnou. Možná ti podají pomocnou ruku. Ta láska a nenávist, ta touha a pocit mít někoho kdo tě obejme bezeslova. Nad ničím nepřemýšlet aspoň těch pár minut je téměř nemožné. Tím jak sedíš sám, sleduješ vodu jak teče kolem tebe stejně jako čas, zapalujes další cigaretu protože v tom vidíš nějaký hlubší význam a nebo taky ne, tím cítíš jak se sám do sebe uzavíráš a jak hodně kolem sebe lidí máš a i přesto tu je tak málo přátel. Jak si lidi závidí a nenávidí se ti přijde tak strašně nechutné, že přemýšlíš nad tím jak dál. Co teď. Co pak. Co když. Ikdyz litujes toho, že jsi něco neudělal tak si hodně odehráváš v hlavě jak moc bys to udělat nechtěl nebo to udělal trochu jinak aby to bylo jiné než teď. Mohlo ti být lépe, hůře. Jenže tedka tu sedíš sám, se svými myšlenkami a nikdo se nezajímá kde jsi, nikdo se nestrachuje. Nemají důvod. Každý jede sám za sebe. Tobě to přijde sobecké a arogantní protože tvoje rameno tu pro ně bylo kdykoliv jim z očí tekly slzy a zatím co oni brečí vnější stranou ty brečíš dovnitř protože jim musíš být v ten moment oporou. Posloucháme životní příběhy lidi kteří jsou na tom hůře, aby jsme si tím uklidnili svoje svědomí, že se máme lépe. Je to neskutečně sobecké ale je to tak. Sedíš u vody a sleduješ jak teče voda s tvými myšlenkami, pocity a touhou po někom. Jenže stejně jako koloběh každé věci. Ikdyz ta voda teče pryč. Vrátí se druhou stranou a s ní se vrátí i to všechno co si jednou nechal odplout s proudem.