7. leden 2018

Citim jak se oddalujeme a necháváme si to líbit. Spíše on, já už ho nechci zatěžovat. Myslela jsem, že podpora je oboustranná. Nechci ho odsuzovat, házet ho do jednoho pytle, protože on mě podpořit dokázal. Jen mi přijde, že ne vždy, to byly ty klíčové momenty kdy jsem ho potřebovala. Jako teď. Znovu se nemůžu najít a místo útěchy z toho vzešla zloba. Jak si mohu vůbec dovolit být smutná? Jak si mohu dovolit se nesmát? Jak si mohu dovolit být nepříjemná? Nevidím důvody se omlouvat za své pocity ale i přesto se omlouvám. Možná je to špatně. Měla bych si stát za svými emocemi a za svým názorem. Možná je to kompromis aby to fungovalo. Cítím, že už ho nemůžu ztratit znovu. Přeju si aby mě více chápal. Aby tu byl když se mi chce plakát. Proč tu pro mě není? Protože je tohle zlomové období jeho života. Má své starosti a ty do nich nesmíš patřit. Nesmíš si dovolit ho zatěžovat. Srovnej se sama abys tu mohla byt pro něho. Ne pro sebe. Píšu o sobě jako o bezcenné formě života. Jakobych žila jenom pro něho nebo pro radost druhých. Moje štěstí nikoho nezajímá, ovšem štěstí druhých mě zajímat musí. Je mi opět do pláče když se dokola ptám na tu stejnou otázku, a to.. ,, Kde jsi, když tě potřebuju?"