Dneska mám strašně nostalgickou náladu. Tohle se mi nikdy předtím nestalo. Můj kamarád z dětství má dneska narozeniny a tak mě napadlo mu dát nějakou tu vtipnou fotku z dětství na zeď. Vytáhla jsem obálku s drahocennými vzpomínkami vtištěné na papíru. Pod vtipnými fotkami byli ty s mým dědečkem - nejlepším člověkem na světě. Ano, jistě že jsem kvůli němu někdy smutnila. Jenže dneska jsem se rozbrečela. Dívala jsem se na fotky kde jsem sice malinká (bylo mi asi 6 měsíců) ale stejně mi přišlo jako bych ten den viděla živě před očima. Jak jsem se všichni smáli .. stejně jako na fotce. Tak strašně moc jsem chtěla tyhle momenty zpátky. Jak se smějeme. Všichni. Bez jakýchkoliv konfliktů. Všichni mě poslouchají jak vyprávím že jsme ve školce měli švestky s mákem (ikdyž to byly šišky s mákem ale já si stála za svým). Smáli se mi ale mě to nevadilo. Protože mi dělalo radost vidět je všechny šťastné a hlavně, pohromadě.
Tak moc jsem nad tímhle přemýšlela až mi došlo že dospívání je na nic. Má to své výhody. Jenže pod tímhle pláštěm dokonalosti, co vidíte jako malí, začínáte vidět ty chyby. Víte co se stalo mezi tím a tím. Hádáte se s tím a tím kvůli důležitým věcem. Né kvůli hračce která se vám líbí.
Lidé odcházejí a přicházejí. Přijde mi že čím starší jsem tím více jich odchází a méně přichází. Když mluvíme tedy o tom "odchází" nemyslím tím hned smrt. Stačí to že se člověk už jen málo kdy ve vašem životě ukáže.
Přítel tu zůstane ale né vždy tu bude když ho budete potřebovat. Proto lidi rozlišuji na potřebné a nepotřebné. Nepotřební lidé tu pro mě jsou když se chci bavit, když mám náladu o něčem mluvit tak se mnou debatují, když potřebuji půjčit 5 korun do 20 abych si mohla koupit čokoládu. Jenže tihle lidé tu pro mě nejsou když je mi zle. Nemyslím od žaludku. Myslím to vnitřně. Oni jsou ti lidé kteří to mají vždycky horší než vy. Oni neposlouchají. Oni chtějí mluvit. Je to jen samé já, i já, ale já, jenže já. Proto tu jsou pro mě lidé potřební. Jistě. I s lidmi potřebnými se bavím, směji se s nimi a debatuji. Ale oni tu jsou i když necítíte radost. Potřebujete se někomu svěřit. Oni poslouchají. Snaží se vás uklidnit, nejlépe rozveselit. Těhle lidí je dneska zatraceně málo. Což je smutné.
Nevážím si lidí jako nějakých věcí. Vůbec. Lidé jsou pro mě vzácní. Jen pro mě je každý vzácný jinou cestou.
