Psát s kocovinou jako blázen není zrovna lehké ale musím se vypsat. O tom co se stalo.
Je to už nějakou dobu co jsem se zamilovala. Já se lehko zamiluji, těžce miluji a strašně špatně, a hlavně pomalu, odmiluji. Je to to nejlepší a to nejhorší co mě v životě potkalo. Začalo to kamarádstvím. Snad každý zná tuhle část před tím vším. Jenže už v tu dobu jsem na něm něco viděla. Něco co jsem chtěla. Něco co mě k němu táhlo. Neudělal nic co by mě mělo oslnit, zaujmout nebo něco kvůli čemu by jsem se do něho měla zamilovat. Nevěřím na lásku na první pohled ale když si to opakuji zpětně .. tohle asi byla láska na první pohled. Z mého pohledu tedy aspoň ano. Je ironické že první věta kterou jsem mu řekla zněla asi nějak, ,,ahoj, nesnáším lidi s tvým jménem takže je dost pravděpodobné že tebe budu taky nesnášet," .. ale i přesto že jsem něco takového řekla bych si s ním dokázala představit všechny ty věci co páry dělají. Vlastně se mi neskutečně líbil. Byl vyšší než já - což se nestává. Měl krásné oči a hlavně strašně dlouhé řasy. Úsměv neměl ničím speciální ale i tak se mi strašně líbilo, a líbí, jak se mu vedle koutků udělají takové ty čáry, um, víte co myslím? Ten den kdy jsme se poznali jsme spolu nijak moc nemluvili. To přišlo až potom. Nějak po měsíci jsme si začali pravidelně psát a já se více a více zamilovávala. Nepsal mi ani nic co by vás dostalo. Normální konverzace dvou lidí kteří se chtějí poznat a mně stačilo jenom jeho 'dobré ráno' a byla jsem z něho hotová. Opravdu si nedokážu vysvětlit čím to bylo. Chováním? Vzhledem? Netuším. Každopádně jsem si řekla že necouvnu a že ho chci, ale nechám tomu volný průběh.
A jediná myšlenka byla ta, že jsme si dali novoroční pusu. Což byl v našem vztahu velký krok vpřed.
